Čím bych chtěla být a proč? (úvaha)

Hana Kalivodová – 9. třída

Když jsem byla malá, toužila jsem se stát doktorkou. Všechny mé panenky byly každou chvilku nemocné a já jim jako správná paní doktorka a maminka v jednom během chvilky pomohla a ony se vyléčily. Tohle mi vydrželo asi do třetí třídy, v té jsem totiž začala snít, že budu mít vlastní útulek a budu se starat o opuštěné pejsky. Jenže jak už to v dětství bývá, představovala jsem si to moc jednoduše a nedocházelo mi, že tam nebudou jen vystrašení pejskové, kteří se budou strachem krčit pod stolem. Jakmile jsem se tedy dozvěděla, že tam budou i ti, co jsou bez výchovy a bez důvodu útočí nejen na lidi, sen o útulku se vypařil.

Pak jsem nějakou dobu tápala. Čím já bych vlastně chtěla být?

Jak jsem byla jsem starší, někdy začátkem druhého stupně základní školy, zjišťovala jsem si, co obnáší různé obory. Chvilku jsem byla odhodlaná směřovat svůj život k medicíně. Ne však té “krvavé”, například chirurgii, chtěla jsem něco klidnějšího, kde nejde o život, na to bych určitě neměla po psychické stránce. Tak nějak jsem počítala, že si jednu přihlášku dám na fyzioterapeutický obor na střední zdravotní škole. Pak ale přišel další zlom.

Známým se narodilo miminko. Já miminka milovala už od malička, s panenkami jsem si hrála neustále. Jak už mi bylo asi 13 a oni tu byli přes prázdniny celkem často, každou chvilku jsem za nimi chodila a s trošku už větším chlapečkem jsem si hrála. Milovala jsem to. S následujícími roky přibyly další děti a já se v tom začala o to víc nacházet. Byla jsem schopná s nimi být celý den a neměla jsem dost. Strašně mě naplňuje a svým způsobem uklidňuje jejich spontánnost, upřímnost, pravá radost ze života. To byl asi ten důvod, proč jsem se nakonec rozhodla dát si přihlášku jen na mateřinku. Teď se sice hlásím na střední pedagogickou školu, ale úplně to neznamená, že až dostuduji, budu učitelkou ve školce nebo vychovatelkou ve školní družině. Pořád je taky možnost, že mi to nějak nebude vyhovovat a třeba se vrátím zpátky k fyzioterapii. Kdo ví, co bude, až
budu velká?

Momentálně vlastně nevím, čím budu, až budu dospělá. Možná bylo lepší zeptat se mého mladšího já. To mělo sice v různém věku jinou odpověď, ale ať už to bylo, kdy to bylo, odpovědí jsem si vždy byla naprosto jistá. Myslím ale, že to tak má asi každý. Málokdo má ve věku, kdy se v podstatě nevyzná sám v sobě, jasno, kde se vidí třeba za deset let. Moje jediné velké přání je mít zdravou rodinu, ať už tu, do které jsem se narodila, nebo kterou třeba časem budu mít sama.